pondělí 15. února 2021

Návrat do záhadného dětství



Orig. název: The Ocean at the End of the Lane
Autor: Neil Gaiman
Překlad: Viktor Janiš
Vydáno: Argo, 2020
Počet stran: 336

Pro našeho vypravěče to všechno začalo před čtyřiceti lety, když byl sedmiletý chlapec. Tehdy ukradl podnájemník jeho rodičům auto a spáchal v něm sebevraždu, čímž probudil prastaré síly, které je lépe nechat na pokoji. Temné bytosti z míst za hranicemi reality se díky fatální chybě ocitly na svobodě, a když zlo proniklo až do chlapcovy rodiny, zjistil, že bude muset udělat všechno, co je v jeho silách, aby vůbec zůstal naživu. Jeho jedinou nadějí byly tři ženy, které žily na farmě na konci jejich cestičky...

Před Vánoci jsem byla na brigádě v knihovně, kde jsem měla primárně za úkol přijímání nových knih. Dostalo se mi tak do ruky mnoho zajímavých titulů, ale v paměti mi uvízlo jen několik knih. Jednou z nich byla i kniha, o které bude dnešní recenze. Měla jsem štěstí a kniha se ke mně dostala díky spolupráci s Kosmasem. Věřím ale, že by se mi ke mně kniha našla cestu, ale kdy, to nevím. A o jaké knize mluvím? O Oceánu na konci cesty od Neila Gaimana.

Od Neila Gaimana jsem v minulosti četla třeba Americké bohy (ty si teda moc nepamatuju) ale hlavně Severskou mytologii, která mě moc bavila. Právě kvůli poslední jmenované knize jsem se chtěla pustit i do další... A chvíli mi to trvalo! Ale po přečtení téhle už mám zálusk na další díla tohoto autora, jako je třeba Nikdykde a nebo Dobrá znamení. Gaimanův styl psaní mi sedl už na poprvé, což se mi už hodně dlouho nestalo. 

Ale konec chválení autora, a zpátky ke knize Oceán na konci cesty. Kromě toho, že je to Gaimanova kniha, jsem si jí kvůli vzhledu zamilovala na první pohled. Obálka je vyvedena v černé barvě, ke které kontrastují odstíny modré s bílou. Šmrnc tomu celému dává stříbrná barva písma, kterým je vyvedeno jméno autora a název knihy. Snad ani nemusím zmiňovat, že kniha má pevné desky s přebalem. Taková nádhera si pořádné desky zaslouží!

Krása ale nekončí obálkou. Když knihu vezmete do ruky a prolistujete, zjistíte, že je kniha plná nádherných ilustrací, skládajících se z přechodů černé a bílé barvy. Občas dokonce můžete narazit na stránku, kde se otočí barvy, a vy si můžete přečíst bílé písmo na černé stránce. Celá tahle propracovanost, která je na knize znát mě neskutečně bavila. Byla jsem zvědavá, co nového další stránka přinese, a jaké ilustrace na mě budou čekat na další stránce.

Co se děje týká, i tady jsem byla příjemně překvapená. Ze začátku jsme vtaženi do příběhu mužem ve středních letech, který se posadí k rybníku a vzpomíná na své dětství. Zažil něco neuvěřitelného. Setkal se s holčičkou Lettie, která vládne... zvláštní silou, jako její matka a babička. Díky ní se náš hrdina seznámí s neznámým světem, díky kterému se dostane ale i do problémů. Díky tomu se v příběhu mohou objevit i hororové pasáže...

Neil Gaiman má svérázný styl psaní. Některá místa a fakta nedovysvětluje, takže po dočtení máte více místa o knize a jejím příběhu uvažovat. Nechává tak prostor čtenářské fantazii a to se mi moc líbí. Všimla jsem si toho už u Severské mytologie, a je tomu tak i tady, u Oceánu na konci cesty. Je to ale vypravěčský prvek, který se mi moc líbí a čtení tak jedině obzvláštňuje. Jsem zvědavá, jestli se to objeví i u dalších knih, které mám od tohoto autora v plánu.

Knihu Oceán na konci cesty jsem si zamilovala na první pohled, věděla jsem, že mi tahle kniha prostě sedne. A taky že ano! Nejenom obal, ale hlavně úžasný obsah. Už teď je mi jasné, že tahle kniha bude jednou z nejlepších letošního roku, a to se objevila už v lednu! Pokud máte rádi příběhy plné záhad, a snad se i u čtení malinko bojíte, je tahle kniha přesně pro Vás. Je to nádherná a netradiční kniha, kterou si zamilujete!


10/10


Za knihu Oceán na konci cesty moc děkuji Kosmasu!





1 komentář: