středa 4. listopadu 2020

Recenze: Síla hlasu

Autor:
Martin Rousek
Vydáno: MaHa, 2020
Počet stran: 240

Hlas… Ten proklatý hlas! Malý Oscar zatím v životě mnoho štěstí nepoznal. Narodil se do nefungující rodiny, kde vládnou drogy, nenávist, chudoba i hlad. Je z něčeho takového vůbec cesta ven? Od útlého dětství poznává krutost světa i lidí. Týden co týden ve své mysli zoufale křičí o pomoc a hledá nepoznanou mateřskou lásku. Až jednou přijde… ON, vnitřní hlas. Není však obyčejný… Od ostatních hlasů se diametrálně odlišuje – je nezkrotný a kromě schopnosti komunikovat je také inteligentní a cílevědomý. A to hlavní: zdá se, že zná cestu, jež by mohla Oscarovi zachránit život! Vytvoří si s chlapcem navzdory rozdílným povahám nezlomné pouto? A je vůbec reálný? Roky nebezpečně rychle utíkají a o slovo se hlásí dospělost. Bude znamenat Oscarův definitivní konec? Jen on může rozhodnout, zda se vzepře osudu, nebo půjde ve stopách svých rodičů. Pouze on. Nikdo jiný…

Neskutečně si vážím spolupráce přímo s autorem. A právě takovou spolupráci mám s Martinem Rouskem, který se mi ozval na začátku letošního podzimu, s prosbou, zda bych nezrecenzovala jeho novou knihu, Síla hlasu. S Martinem mám skvělou zkušenost, jeho předchozí dvě knihy mě neskutečně bavily, a tak jsem samozřejmě souhlasila. Anotaci jsem jen rychle prolétla, a nemohla se dočkat, až se ke mně tahle novinka dostane.

Od Martina Rouska jsem četla obě předchozí knihy. Dvojí mysl, se kterou jsem se musela poprat ve čtečce, ale stálo to za to. A pak Stíny mezi námi, na kterou když si vzpomenu, naskočí mi husí kůže... parádní temný příběh. A pak je tu Síla hlasu, na kterou jsem se neskutečně těšila, a byla zvědavá, co se z ní vyklube. Hned po otevření mi udělalo obrovskou radost věnování, které autor do knihy nezapomněl připsat :-)

Síla hlasu má měkké desky a pochmurnou obálku, u které Vám je jasné, že veselé čtení to prostě nebude. Obálka je jednoduchá, ale k příběhu dokonale sedí. Jakákoliv výrazná barva by byla nepatřičná, ale to Vám dojde až po několika stranách knihy. Co se mi líbí je, že jméno autora je ve spodní části obálky vedeno jako podpis, a když ho jednou uvidíte, tak už prostě víte, čí kniha Vás čeká. Říkala jsem si, podle obálky a anotace, že na knihu budu potřebovat správnou náladu, ale jakmile přišla, hned jsem se do ní pustila.

Kniha Vás uvítá prologem, který Vás hned vrhá do nepříjemné situace mladých rodičů a novorozeného syna. Už po této části Vám je jasné, že kniha nebude rozhodně procházka růžovou zahradou. Pak už na řadu přichází třicet čtyři kapitol. během nich jsme svědky průběhu života hlavního hrdiny, Oscara. Nechybí přímá řeč, popisy, vnitřní monology (ty jsou obzvlášť důležité) a kniha plynule postupuje. Prostřední část mi přišla maličko utahaná, hlavně po rychlém začátku... Ale pak se zase všechno rozjíždí, a vy musíte číst až do epilogu, který mě dojal.

Dojal... ale to platilo opravdu až jen na konci. Mám takový hloupý zlozvyk, snažit se vcítit do kůže postavy, jejíž příběh čtu. Tady jsem se tomu strašně bránila, ale i tak se mi Oscarův charakter dostával pod kůži. Cítila jsem jeho osamění, zlobu, touhu po lásce... a bylo mi strašně za něj. Některé pasáže knihy jsou drsné, smutné... a je mi jasné, že mi kniha ještě nějakou dobu bude ležet v hlavě, protože Martinu Rouskovi se podařilo napsat neskutečně silný příběh.

Hlavní postavou celého příběhu je tedy Oscar. Narodil se jako nechtěný syn drogově závislým rodičům, a mně je vlastně záhadou, jak se mohl dožít nějakého vyššího věku, když v prologu to vypadá, že se nedožije ani druhého dne. Zkrátka, neměl to snadné. I přes svou skvělou povahu nikde nezapadl, neměl kamarády... Musel se protloukat jak to šlo, a my čtenáři, jsme té cesty svědkem. Pak ale přijde vnitřní hlas, zlý, nevyzpytatelný, a snaží se Oscara ovládnout...

Knihu jsem četla v rámci společného čtení na instagramu. Jsem moc ráda, že jsme se přidala, celá skupina mě neskutečně hnala dopředu. Vlastně až tak, že jsem holky předběhla a dočetla o den dříve. Ale to jen díky tomu, že jsem potřebovala vědět jak vše skončí. Rozhodně to není poslední společné čtení, do kterého jsem se pustila! 

Co říci závěrem? Martin Rousek si pro své fanoušky a čtenáře opět připravil neskutečný příběh. Pro mě některá místa knihy byla na čtení neskutečně těžká, a některá naopak neskutečně ubíhala. Jak se blížil pomalu konec knihy, nedokázala jsem odhadnout, jak vše dopadne a byla jsem z toho nervózní. To se mi příliš často neděje! A po dočtení jsem jen zírala, jak to celé skončilo! Kvůli některým pasážím dám hodnocená trochu nižší, ale jsem zvědavá, co si pro nás Martin připraví příště! :-)

8/10


1 komentář:

  1. O knize slyším poprvé a musím uznat, že nevypadá vůbec špatně.. :) Super recenze.

    OdpovědětVymazat