čtvrtek 1. října 2020

Rozhovor: Nathaniel Wonderful & Theodora Stonewall


Ahoj!

Uplynula už nějaká doba od posledního rozhovoru, a dneska pro Vás mám rozhovor dokonce se dvěma autory! Oslovila jsem s prosbou o rozhovor svou oblíbenou spisovatelskou dvojici, kterou můžete znát jako Nathaniel Wonderful & Theodora Stonewall. Jsou autory knih Nevyzpytatelné jsou cesty osudu a Na hraně temnoty. Obě knihy jsem si mohla v rámci spolupráce přečíst, a neskutečně mě bavily. A jak se takové knihy tvoří? Čtěte dál!

1. Kdy přišel ten moment: „Mohli bychom napsat knížku?“

T: To vím naprosto přesně. Bylo to 7. července 2019. Díky jistým indiciím jsem rozeznala literární talent u svého nyní již muže a přesvědčila jsem ho, že je nutné ho využít. Neboť plýtvat takovým talentem je hřích.

N: Já si to naopak vybavuji jen velmi matně. S jistotou mohu pouze říci, že jsem byl denně „obtěžován“ jakousi ženou, která si nedala pokoj, dokud jsem pro ni nenapsal pár stránek textu. Bohužel má naděje, že se poté dočkám konečně klidu, se rozplynula jako ranní mlha nad Londýnem.


2. Jaký je Váš vztah ke knihám? Jste knihomolové, nebo spíše příležitostní čtenáři?

T: Vzhledem k tomu, že jsem přečetla už doslova a do písmene tuny knih, je mé zaměření zcela jasné. Miluju knihy, zvlášť ty papírové. Miluju vůni tiskařských barev a pokud chci nějakou delikatesu, otevřu si knihu z minulého nebo předminulého století. Dotýkám se jejích stránek a nasávám všemi smysly její krásu.

N: Od té chvíle, co mě má žena nenechá se pomalu ani v klidu vyspat, jsem už pouze příležitostným čtenářem, jenž boří nos do knihy jen v místnosti, kam i císař pán chodí pěšky.

3. Co Vám bylo největší inspirací při napsání knih?

T: Lidi kolem mě a jejich chování. Studuju lidi celý život, a i přesto jsou chvíle, které mě dokážou překvapit. To byla asi ta největší inspirace.

N: U mě to byla niterná touha vyvolávat v lidech emoce a přivádět je k zamyšlení nad životem a sebou samými. Jinými slovy vytáhnout je na chvíli z jejich nudných životů a na některé poštvat Churchillovy černé psy.


4. Stalo se Vám při psaní, že jste ztratili nit a nevěděli kudy dál?

T: Velmi zřídka. Zpravidla se tento nešvar objevoval v případě, kdy postavy přemýšleli nad svým životem nebo se vraceli ve vzpomínkách. Emocionální hloubka těchto textů „zahlcovala“ moji operační paměť.

N: Doteď se nestalo, že bych přímo „ztratil nit“, ale občas byl maličko problém ujasnit si „motivaci“ postav, která je přiměla vydat se z bodu A do vytyčeného bodu B. Každopádně bych řekl, že máme oproti jiným autorům velkou výhodu v tom, že si příběh vždy předem promyslíme a sestavíme si poměrně podrobnou kostru a plán sledu jednotlivých událostí. Tudíž nám pak nehrozí, že bychom se u některé kapitoly zasekli na dlouhé týdny nebo dokonce měsíce.


5. Která kniha a její část pro Vás byla nejlehčí/nejtěžší na napsání a proč?

T: Jelikož mám obě ruce levé, je pro mě problém napsat cokoli. Jsem totiž od přírody pravačka.

N: A já jsem chlap, takže v jeden moment dokážu myslet pouze na jednu věc. Proto se mi psaly Nevyzpytatelné cesty osudu daleko hůře než Na hraně temnoty, kde je pouze jeden hlavní hrdina. V Božské tragikomedii se střídá spousta charakterů a obzvlášť u postavy Eiri mám doteď problém vcítit se do jejích „ženských instinktů“. Naštěstí je tu ale moje žena, pro kterou není nic problém.


6. Knihy jste se rozhodli vydat vlastním nákladem. Proč jste nezkusili klasickou cestu u nakladatelství?

T: Vzhledem k tomu, že moje matka před lety vydávala odbornou publikaci o svatých obrázcích, dodnes mám v živé paměti tu Kalvárii, kterou musela projít. Proto jsem hlasovala pro samonáklad a jelikož PR je moje specialita, rozhodla jsem se pro omezený náklad sta kusů.

N: Já české nakladatele oslovoval již v minulosti s jinými pracemi, včetně zasílání povídek do jejich soutěží, a setkával jsem se s přístupem – dle mého názoru – nehodným kupcům s uměním. Vydávání knih je obchod jako jiný a při obchodování by obě strany měly vědět, na čem jsou. Slibovat nesplnitelné, měsíce nekomunikovat a nebýt schopný dát jasnou odpověď, je bohužel společným rysem většiny českých nakladatelství, a proto jsem nad nimi dávno zlomil hůl, totiž pero.


7. Máte nějakého autora, který je pro Vás vzorem?

T: Ano a nejednoho – David Gemmell, Andrej Sapkowski, Gerald Durrell a spousta dalších.

N: U mě je ten výběr trochu složitější. Obdivu totiž např. práce a myšlenky C. G. Junga, který byl ovšem víc vědec než spisovatel. Z autorů beletrie se mě zase silně dotkli – Tanith Lee, Ladislav Fuks, H. P. Lovecraft, Oscar Wilde a Barb & J. C. Hendee.


8. Nemálo čtenářů tvrdí, že jsou čeští autoři opomíjeni. Vnímáte to taky tak?

T: No, jak se to vezme. Spousta českých autorů se veze na vlně „Kulhánka“, a to je možná důvod, proč jsou opomíjeni.

N: Popravdě se českým autorům také spíše vyhýbám, než že bych je aktivně vyhledával. Jde o to, že mám na knihy poměrně specifické požadavky a málokterý autor je dokáže splnit. U zahraničních spisovatelů je výhoda, že je jich podstatně víc než českých, takže si mezi nimi čtenář spíš vybere to svoje. Tím rozhodně nechci říct, že díla českých autorů zatracuji. Koneckonců Fuksova Spalovače mrtvol zbožňuji již od svých třinácti let, kdy jsem ho poprvé četl. Totéž platí třeba i Lustigově Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou. A stejně silně obdivuji i knihy českého překladatele a japanologa Antonína Límana. Na druhou stranu z žánru fantasy mě nenapadá žádný český autor, jehož díla by se mi vryla hluboko do paměti. V šestnácti jsem četl Kulhánkův Noční klub a Sladká jako krev od Petry Neomilnerové a na poměrně dlouho dobu jsem se pak začal českým autorům vyhýbat.


9. Kniha Nevyzpytatelné jsou cesty osudu byla úžasná, a věřím, že nejsem jediná, kdo se těší na návrat do jejího světa. Plánujete pokračování?

T: Samozřejmě. Mohu prozradit, že v našem edičním plánu je cca. patnáct knih.

N: Thea samozřejmě přehání, bude jich pouze čtrnáct, plus další čtyři jiné série z téhož světa. Takže máme až do smrti co dělat. Každopádně ještě tento rok na podzim chceme vydat druhý díl Nevyzpytatelných cest, který nese název Tři jezdci apokalypsy. A já bych hned poté chtěl začít pracovat na druhém díle Zakharových dobrodružstvích, ač to bude asi kvůli plánovanému stěhování do Střední Ameriky dost náročné.


10. Na hraně temnoty je začátkem nové série Ztracen v čase, kolik dílů do této série plánujete? Nebo to necháváte osudu?

T: Osud. Ano, to je to správné slovo.

N: Viděl bych to podobně. První odhad byly jen tři svazky. Když jsme to, ale hodili na papír, myšleno sestavili kostru příběhu, zjistili jsme, že jich bude potřeba minimálně pět. U Zakhara je navíc ta potíž, že byl původně jako většina našich charakterů hráčských alteregem a jeho životní linie se kříží s osudem dalších postav, takže bude nejspíš potřeba odvyprávět i jejich příhody, aby byl čtenář schopný pochopit skutečnou hloubku příběhu.


11. Plánujete napsat nějakou knihu mimo světy Vašich předchozích dílek?

T: Ano, připravujeme „krutopřísnou superkrvavou a totálněbrutální sci-fi nářež“ s názvem - Kosmopolis Ostrava. Dále máme přichystaný námět na sci-fi thriller „…a osmého dne Bůh plakal“.

N: Ano, o náměty rozhodně nemáme nouzi. Thea každodenně hýří novými nápady a mimo to máme stále spoustu „inspirativních zápisků“ z posledního roku hraní Dračáku. Ty ovšem budeme využívat převážně pro univerzum Božské tragikomedie a „souběžnou“ sérii Ztracen v čase. Já osobně mám sepsaných pár námětů na povídky z blízké budoucnosti a detektivní contemporary fantasy, ale obávám se, že lidský život je příliš krátký nato, abychom to všechno stihli sepsat.


12. Jaké to je pracovat v autorské dvojici? Mluvíte si do své tvorby?

N: Je to naprosto skvělé, úžasné a už v životě jinak pracovat nechci.

T: Tak je to správné. To se mi líbí. Hodný chlapec!


13. Je něco, co byste vzkázali někomu, kdo píše vlastní knihu?

T: Spalte svá díla! Apage Satanas!

N: A sněžte je. Dělám si legraci. Začínajícím autorům bych asi vzkázal, aby vytrhli router ze zdi a věnovali se především své knize, namísto bezcílného surfování po internetu a sepisování příspěvků do diskuzí na sociálních sítích. Psaní chce, stejně jako každá práce, určitou disciplínu a snahu zlepšovat. Takže neusínejte na vavřínech, piště, studujte a seznamujte se s lidmi, kteří rozumí problematice, o níž píšete. Protože není nic horšího, než si pro inspiraci k popisu šermířských soubojů vybrat filmové adaptace amerických komiksů či popisovat střelbu podle japonského anime seriálu.

Moc děkuji oběma autorů za parádní rozhovor! Těším se na další Vaše knihy :-)

1 komentář:

  1. Pěkný a zajímavý rozhovor. Oba autoři působí velmi mile a jejich kniha nevypadá vůbec špatně. :)

    OdpovědětVymazat