neděle 14. června 2020

Rozhovor: Jaroslav Konvička


Krásný den!
Po delší době jsem si pro Vás připravila další rozhovor, tentokrát s Jaroslavem Konvičkou, autorem knih Mamince se budeš líbit a Kdysi dávno v budoucnu, které jsem měla k recenzi před několika měsíci. Takže pokud Vás zajímá, jak taková kniha vzniká, jak se autor popral s problémy při psaní a kde se vůbec vzala inspirace k napsání knih, čtěte dál! :-)

1. Kdy přišel ten moment, kdy jste si řekl: „Mohl bych napsat knížku?“

Tohle přišlo už v raném dětství. Prý jsem byl vždycky divnej. Zatímco ostatní si hleděli svých materiálních a vztahových problémů, já pořád uvažoval nad podstatou bytí. Odmalička svět pozoruji tak nějak z povzdálí a v duchu si ho analyzuji. Myslím, že to je jeden ze základních předpokladů pro spisovatelskou činnost - nezúčastněně svět pozorovat a vytvářet o něm příběhy, které se jej snaží uchopit.

2. Jaký je Váš vztah ke knihám? Jste knihomol, nebo příležitostný čtenář?

Vždycky mám na nočním stolku rozečtenou knihu. Už od dětství. Můj rok není rozdělen do měsíců, ale do přečtených knih. Aha, to bylo tehdy - za Dostojevského... Jo, tenkrát jsem četl Moby Dicka. Vedu si o přečtených knihách záznamy a mám je vždy spojeny s určitým obdobím.

3. Co Vám bylo největší inspirací při napsání knih?

V březnu jsem vydal dvě a jsou naprosto odlišné. Pokud jde o povídky Kdysi dávno v budoucnu, bylo to mé nepraktické, podivínské filozofování nad lidmi a životem. U novely Mamince se budeš líbit vám to prozradit nemohu. Je to spoiler. Hlavní postavou je ale žena a tam je inspirace jasná. Od střední školy jsem jimi byl obklopen. Tak snad knihou neurazím.

4. Stalo se Vám při psaní, že jste ztratil nit a nevěděl, jak pokračovat?

Neustále. Tohle je častý jev a ještě častěji se o něm mluví. Myslím, že je to zbytečné. Nic netrvá věčně. Ani spisovatelský blok. Nemá cenu to dramatizovat, jinak se z toho opravdu stane problém. Samozřejmě, že se mi to stalo. Nedávno jsem například dokončil kapitolu, přes kterou jsem se nemohl dostat asi tři týdny. Přitom se jedná o pár stránek a pořád cítím, že to není ono. Časem to ale přejde. Změní se můj stav mysli, přijde mi do toho nějaký vnější vjem a kolo se opět roztočí. Pokud chci psát, nemůžu si z toho dělat kouli u nohy.

5. Která část knihy pro Vás byla nejsnazší, a naopak nejtěžší na napsání, a proč? 

Ze všeho nejtěžší je pro mě napsat anotaci. Přestože v průběhu psaní knihy narážím na problémy, nejtěžší je opravdu vytáhnout to nejpodstatnější, nalákat čtenáře a současně nic neprozradit. Je to šichta. Nejsnazší jsou pak ty pasážě “flow”, kdy vám prsty nekontrolovatelně létají po klávesnici, nebo když bez zastávky rejdím inkoustovým perem po stránkách poznámkového bloku, abych nakonec napsal poslední tečku, kouknul na čas a zjistil, že to celé trvalo tři hodiny, ale mně to přišlo jako deset minut.

6. Knihy jste vydal pod Nakladatelstvím MaHa. Jaká byla spolupráce?

Výborná. Spisovatelka Markéta Harasimová je organizovaná, profesionální, ale také přátelská. Jsem rád, že jsem se nakonec dostal pod její zkušená křídla. Dokáže dobře poradit, neztrácí čas, umí říct i ne, což je důležité. Často se teď setkávám s tím, že mi lidi něco naslibují, ale skutek utek. A to jen proto, že nebyli schopni rovnou odmítnout. Vy pak na něco čekáte, ale nic se neděje. V MaHa vím, na čem jsem.



7. Kniha Kdysi dávno v budoucnu je, nebála bych se říct, pro náročnější čtenáře. Jak jste knihu dával dohromady? Jistě nevznikla přes noc, má vlastní filozofii.


Ona není náročná ve smyslu náročnosti četby. Jen je pro přemýšlivé typy, jako jsem já. Pro každodenní, obyčejné filozofy. Povídky za mnou přicházely postupně v letech 2013-2019. První vydání z roku 2014 bylo nehotové, uspěchané. Březnové druhé vydání je přesně takové, jaké mělo být. Každá povídka znamená nějaký nový poznatek a vhled na mé osobní cestě. Opravdu ale nechci znít jako nějaký ezoterik mimo realitu. Když mluvím o “své cestě”, nemyslím na tarotové karty, horoskopy nebo pozitivní myšlení. Vždycky mi šlo o pravdu. Pravou podstatu našeho bytí. Zjistil jsem, že dálně východní filozofie nám mohou dveře k té pravdě otevřít. Stačí jen vzít za kliku. Je mi 29. Od 21 let medituji. Od léta 2016 medituji každý den. To vám změní život. A nejde o žádné mystické, spirituální prožitky, žádný hokus pokus. Meditace mě naučila vidět realitu. Vidět věci tak, jak jsou. Naučila mě, že se nemusím nechat ovlivnit svou vlastní myslí, která nám realitu zkresluje skrze domněnky, předsudky, posuzování a zajeté myšlenkové vzorce. Někdo je nazývá programy. Opravdu si všímám, jak jsme naprogramovaní, přitom si myslíme, že máme svobodnou vůli. Prdlajs. Žijeme v zajetí ideologií. Je to takový matrix. Já jsem se tyhle mentální řetězy naučil přetrhnout. Někdy je to obtížné, protože mysl nás doprovází na každém kroku, ale není to nemožné. Při každém takovém přetrhnutí jednoho z řetězů jsem pak napsal jednu z povídek do Kdysi dávno v budoucnu.

8. Kdysi dávno v budoucnu obsahuje nádherné ilustrace. Kde jste narazil na ilustrátorku Terezu Posoldovou? 

To nebylo těžké. Našel jsem ji doma v obýváku. Je to moje přítelkyně. Asi tohle bude číst. Hm, máte pravdu, ilustrace jsou naprosto úchvatné! Pokud chtějí čtenáři vidět víc, můžete ji najít například na instagramu: terezaart.cz

9. Plánujete v budoucnu napsat další knihu?

Právě dokončuji satirický román o českém školství a češství obecně. Odehrává se v Leopoldově, stejně jako Mamince se budeš líbit. Tentokrát bude o útrapách začínajícího učitele na základní škole, jeho vnitřním konfliktu a nevyhnu se také politické satiře. Jinak mám už dlouhodobě rozpracovaný román s motivem reinkarnace. Tohle bude tučná kniha. Moc se na ni těším a užívám si ji. V podstatě ji píšu sám sobě a Tereze Posoldové. Příběh, který bych si někdy rád přečetl. Má mnoho vrstev, díky několika životům i vícero žánrům. Nechtěl jsem ale jít až příliš do scifi, takže je to vše napsáno co nejrealističtější, uvěřitelnou formou. Více zatím neprozradím. Nápady na další knihy mám také.

10. Máte nějakého autora, který je pro Vás vzorem?

Chci mít svůj vlastní hlas, takže vzor ano, ale pouze ve smyslu lehkého pošťouchnutí, inspirace, vlivu. Nesnažím se ale psát jako… (doplňte jméno). Hodně mě ovlivnil Chalíl Džibrán, který mi ukázal, že i krátký formát může mít hloubku (viz Kdysi dávno v budoucnu), Jack Kerouac mi ukázal nespoutanost v psaní, William Saroyan mi ukázal lidskost. Ze současných se mi líbil Chuck Palahniuk, který se toho fakt nebojí. Matt Haig píše moc hezky, jednoduše, ale s myšlenkou.

11. Máte spisovatelský cíl?

Na americký ani žádný jiný sen moc nejsem. Je to jednoduché. Kdybych se psaním uživil, budu nadšen. Momentálně si tu jízdu ale užívám stejně. Moc se těším na besedy v knihovnách. Covid mi je přesunul na podzim, rošťák jeden.

12. Jak byste ze svého pohledu shrnul postavení českých autorů? Najít si vlastní cestu není lehké, ale jsou různé možnosti (Pointa, Hithit..)

Narážím na názor, že vydat knihu je dnes snadné, což je asi pravda. Stačí pár desítek tisíc, zajít do tiskárny a kniha je na světě. Čtenáři jsou pak bohužel často zklamaní a cítí se podvedeni, protože netrpěliví nadšenci svůj první draft rukopisu považují za hotové veledílo. Pokud narazíte na něco od Jaroslava Konvičky před rokem 2020, tak to prosím použijte jako kapesník. Ten pitomec si myslel, že napsat knihu znamená vyhodit písmenka na papír a zmáčknout “tisk”. To je jeden úhel pohledu - vydat knihu je jednoduché. Otázkou je, jestli má být vydána. Teď ten druhý úhel pohledu. Pokud někdo dospěje do fáze, kdy to bere opravdu zodpovědně a hodlá publikovat kvalitu, je to teprve začátek. Následuje mnohem obtížnější část cesty. Dostat knihu mezi čtenáře. Jistě také víte, že i Alena Mornštajnová, nebo třeba Jan Němec mluví o tom, že si stále drží práci. Spisovatelství na volné noze neznamená jistotu. Postavení autorů je vždy nejisté. Vyšlapat si vlastní cestu je rozhodně obtížné a vyžaduje to vytrvalost. Není to pro každého. Na druhou stranu si všímám, že současná česká literatura je na vzestupu a čtenáři také umí projevit vděčnost. Jsme sice malá země, ale čteme hodně.

13. Je něco, co byste vzkázal člověku, který chce napsat knížku, ale neví si rady?

Pokud si neví rady, tak ve skutečnosti knihu napsat nechce. Nebo to chce z těch nesprávných důvodů. K napsání knihy vám stačí papír, tužka a chuť předat příběh. Nedávno jsme se s přítelkyní bavili o tom, jak nikdo to její malování a moje psaní nechápe. Lidi si většinou myslí, že je to takový “koníček”. Nějaká volnočasová aktivita pro vyplnění času, když nemáme co dělat. Ale tak to není. My to musíme dělat. Ona musí malovat, já musím psát. Není to žádný koníček. Je to nutnost. Pak je tu samozřejmě ten následný krok - jít s kůží na trh. Já už jsem ze sebe veškerý ostych setřásl. Pokud nechci věčně psát do šuplíku, tak o sobě prostě musím dát vědět. Oslovování nakladatelů je těžké, často bez odpovědi. Je třeba vytrvat a neustále na sobě pracovat. Zlepšovat se, ale nepropadat dojmu, že teď už je to ťip ťop. Já o svých textech neustále pochybuji. Vím, že nejsem Faulkner, Balzac ani Tolstoj. To, co dělám je z mého pohledu pouhým pokusem o literaturu. Odráží se to pak na práci s textem. Jsem pečlivější, čtu je opakovaně, upravuji a nikdy nejsem spokojen. Možná díky tomuto přístupu nakladatelé usoudili, že jsou mé příběhy publikovatelné a možná proto se čtenářům líbí. Je to sladká odměna za ty neustálé pochyby. Hodlám v nich ale pokračovat. V knihovničce mi leží Dostojevský, Proust, Džibrán a Xingjian jako připomínka toho, že moje knihy jsou oproti těm jejich jen naivní snahou. Vzhledem k tomu, jak jsou pro mě knihy i psaní posvátné, tomu ani jinak být nemůže. Pokud vám ale nechybí pokora, upřímnost a nutkání ty příběhy předat, co jiného vám zbývá? Musíte psát dál.


Moc děkuji Jaroslavu Konvičkovi za odpovědi na mé otázky! :-)

1 komentář:

  1. Moc příjemný rozhovor. Autor působí opravdu sympaticky. :) Líbí se mi myšlenka s rozdělením času podle toho, co čtu. Uvědomila jsem si, že to někdy dělám také. :)
    Zaujala mě připravovaná kniha o českém školství (jako studentku pedagogické fakulty obzvlášt) :)

    OdpovědětVymazat