středa 26. února 2020

Recenze: Sofie, Smrťák a já

Orig. název: Sofia, der Tod und ich
Autor: Thees Uhlmann
Překlad: Kateřina Prešlová
Vydáno: Cosmopolis, 2020
Počet stran: 240

U dveří vypravěče kdosi zazvoní. Když otevře, uvidí podivného muže, který je mu podezřele podobný, a navíc tvrdí, že je Smrt, že ho musí odvést a že mu zbývají poslední tři minuty života. V bytě se mezi nimi rozvine absurdně vtipná diskuze, kterou přeruší další zvonění. Za dveřmi stojí hrdinova bývalá přítelkyně Sofie, se kterou měl jet na návštěvu své matky a také svého sedmiletého syna, kterému sice posílá každý den pohlednici, ale už roky se s ním neviděl.

Smrťák uzná, že člověk by neměl odejít ze světa bez rozloučení, a všichni tři se vydají na výlet plný neuvěřitelných náhod a situací způsobených neobratností, s níž se Smrťák pohybuje ve světě živých. Během cesty řeší samé důležité otázky jako třeba: Musí Smrťák čurat? A pokud ano, jak to dělá?

Když potřebuju upustit páru, vyhledávám trochu oddechovější četbu, a když je humoristická, tak jedině dobře. Ve stresovém lednu mi přišla vhod kniha Sofie, Smrťák a já, ale dostala jsem se k ní bohužel až v únoru. Zaujala mě protikladná tématika - smrt a humor. A protože jsem člověk, který dokáže pochopit černý humor, nebála jsem se a do knihy se pustila. Minulý rok jsem četla podobnou knihu, Upřímnou soustrast, a ta mě moc bavila.

Už jen kontrast obálky s tématem je úsměvný. Veselá žlutá a smrt? To na první pohled nejde moc dohromady, ale pro humornou knihu je to správné. Sem tam se mihne motiv smrti - lebka, kosti, ale pak je tu jako protiklad růže. A to je přesně ono, obálka odráží celou tvář knihy. Ta je také plná protikladů a kontrastu. Nemyslím si, že by obálka byla nevhodná, zdá se mi naprosto přesná. Navíc se jedná o pevnou vazbu s přebalem, takže za mě palec nahoru!

Výjimečně jsem ráda, že má kniha méně stran. Sofie, Smrťák a já má něco málo přes dvě stě stran, a myslím si, že je to akorát. Humoristické knihy by neměly mít příliš mnoho stran, humor pak vypadá zvláštně, jakoby nastavovaně, vtipy se opakují. Tady tomu tak naštěstí není. Navíc, kniha má krátké kapitoly, které jí zajistily dynamiku a šmrnc. O tom, že se mi díky tomu kniha skvěle četla se nemusím ani příliš zmiňovat.

Co se postav týče, prozrazuje je už samotný název. Jsou tři - Sofie, Smrťák a vypravěč. Vypravěčem je muž ve středních letech, s takovým normálním přístupem k životu. Má malého syna, kterému pravidelně posílá pohledy, jejichž ukázky můžeme při četbě vidět, tenhle prvek se mi moc líbil, oživoval knihu. Ač je to hlavní postava, nijak extra jsem si ho neoblíbila. Sofie je jeho bývalá přítelkyně, a bez té bych se obešla. Místy mě štvala, svými proslovy a chováním. Paradoxně jsem si nejvíce oblíbila Smrťáka. Jeho neznalost lidských zvyků a naučených vzorců byla úsměvná. Tím se z něj stal tahoun knihy, bez kterého by to nebylo ono.

Musím říci, že jsem si knihu představovala malinko jinak. Samozřejmě není jednoduché napsat knihu, která čtenáře pobaví, ale zároveň je o smrti. Čekala jsem od autora možná větší odvaz. Tohle by byla kniha, ze které by šlo vytěžit tolik vtipu, tolik černého humoru... ale bohužel. Kniha byla místy vtipná, ale pro mě převažovala ta nudnější místa.

Shrnuto podtrženo, čekala jsem víc. Těšila jsem se dvou set stránkovou jízdu plnou nevhodných vtipů, ale nějak se nezadařilo. Možná jsem ke knize přistupovala už ze začátku špatně, jako k titulu, který mě pobaví. Ale ve výsledku mě bavil opravdu jen Smrťák. Zbývající postavy zaujaly spíše neutrální postoj... Ale i tak jsem byla zvědavá, jak celý příběh dopadne, a také čtivost se knize nedala upřít.

6/10



1 komentář:

  1. Pěkná recenze. :) Tuhle knihu si ale s největší pravděpodobností nechám ujít. :)

    OdpovědětVymazat