neděle 12. ledna 2020

Recenze: 25 gramů štěstí

Orig. název: 25 grammi di felicita
Autor: Massimo Vacchetta, Antonella Tomaselli
Překlad: Barbora Šupíková
Vydáno: Kazda, 2019
Počet stran: 184

Massimo Vacchetta v této knize vypráví o neobvyklém setkání, které mu pomohlo překonat špatné období a vnuklo mu nový smysl: založit záchrannou stanici pro ježky, vinou naší nepozornosti ohrožený druh, a postarat se o ty, kteří pomoc potřebují. Tak jako Trilly, zapřísáhlý donchuán, nebo křehká Lisa, jež si všechny okolo získala svým pohledem, nebo Zoe, jemuž se podařilo odrazit všechny rány osudu. Zraněná, týraná, bezbranná zvířátka, která ovšem překypují touhou po životě.

Na instagramu se občas objeví kniha, která mě zaujme. Hlavně obálkou, na tom propagace knih na instagramu funguje. 25 gramů štěstí je přesně jednou z nich. Kvůli vytížení jsem si na ní ale nedokázala najít čas, a pořád se jí proto nechtěně vyhýbala. ale po přečtení jedné velmi nadšené recenze, jsem si na ní čas už najít prostě musela. A tak se 25 gramů štěstí stala jednou z mých prvních přečtených knih v roce 2020. 

Kniha má neskutečně roztomilou obálku. Je jednoduchá, ale stačí jedno roztomilé zvířátko, a už je nádherná. Líbí se mi, že i když je kniha úzká, nemá ani 200 stran, nešetřilo se na ní, a byla jí dopřána pevná vazba s přebalem. U tak dojemného příběhu by byla škoda, kdyby byl ošizen pouze paperbackem. Potěšilo mě i trefné motto na spodní části knihy, které dokonale vystihlo knihu a které by mohlo stejně dobře sloužit jako anotace. 

Kniha má 184 stran. Právě proto jsem s ní nestrávila tolik času, kolik jsem tipovala. Kniha je rozdělena na třicet dva kapitol, které jsou krátké, jak již napovídá rozsah knihy. Navíc, což mě na čtení moc bavilo, je tu spousta přímé řeči, což je pro dynamiku příběhu nezbytné. Uprostřed knihy jsou navíc přiloženy barevné fotografie, díky nimž je celý příběh osobitější.

Příběh je neskutečně milý a upřímný. Je zde perfektně zachyceno, jaký má chovatel vztah ke svým mazlíčkům. Jak je pro něj povinností jim pomáhat, a v pravý čas je nechat jít. Právě to mě neskutečně dojalo. Ztráta mazlíčka je mi známá, a i když zde se jedná pouze o vypuštění do volné přírody, chápala jsem, jak to je těžké, a o to víc jsem se dokázala do knihy ponořit.

Vypráví se zde samozřejmě lidský příběh, ale také zde čtenáři naleznou mnoho zajímavých informací. Překvapilo mě, jak moc je náročná péče o mládě ježka, jaké zvyky/návyky zvíře v průběhu života má. I když se někomu může ježek zdát jako taková větší morče, není tomu tak. Péče o něj je o dost těžší, a jeho přístup k majiteli je také jiný. 

Po dočtení jsem jsem si uvědomila, jak moc je pro člověka důležitý nějaký ten zvířecí parťák, a jak zajímavý vztah je možné si takto vytvořit. Jsem moc ráda, že jsem si na knihu našla čas, protože tohle rozhodně nebyla ztráta času. Chápu ty nadšené recenze, a musím se k nim přidat. A i když to byla jen taková jednohubka na večer, velmi mě zasáhla.

10/10



Žádné komentáře:

Okomentovat