neděle 24. září 2017

Jak to všechno začalo?


Ahoj!
Téma proč vlastně čtu je mým každodenním chlebem. Jako správný knihomol tahám všude knížky, mám různé knihomolské samolepky, placky… A to je ono. Dneska vytáhnete knížku a hned jste za šprta, člověka co se nedokáže bavit, nebo dokonce za knihomola! To je podle každého snad nejhorší urážka, ale co když nám to nevadí a jsme na to hrdí? Jako by to nebylo stejně normální jako pařit hry na mobilu. Omlouvám se, ale to už mi vážně přijde smysluplnější vytáhnou z batohu knížku než mobil. A k tomu všemu se přidává několik otázek. Proč čteš? Co tě na tom tak baví? Není to nuda? A ty seš jako knihomol jo? To ti jde škola co? Nemáš trochu nudný život? A další. Dneska se pokusím můj případ v tomhle vykecávacím článku uvést na pravou míru.

Hodně lidí co mě zná ví, že moje mamka pracuje v knihovně a já mám ke knihám přece určitě blízko, jablko nepadá daleko od stromu. Je pravda, že jako malá jsem v knihovně trávila hodně času, a kvůli tomu se mi knížky na nějakou dobu hodně znechutily. Od svých osmi let jsem nemohla knížky ani vidět, a začala jsem znovu hodně číst někdy až v prváku na střední. A drží mě to doteď.


A proč mě to znovu začalo bavit? Ono když se nepohodnete s člověkem s kterým jste se x let bavili nepřetržitě každý den, není Vám zrovna nejlíp. Moje nejlepší kamarádka se mnou zmrazila všechny kontakty ze dne na den a já ani netušila proč. Byla pro mě jako mladší sestra. Tenkrát jsem se hodně uzavřela do sebe a hledala nějaké zabavení. Pamatuji si, jak jsem brouzdala po internetu a náhodou narazila na knižní blog. Vlastně už ani nevím čí byl, ale naprosto mě celá ta myšlenka ohromila. Měla jsem předtím asi tři blogy (taková ta klasika, koně a tak..), ale nikdy jsem nic nepsala jako třeba recenzi nebo povídku. Řekla jsem si, že to zkusím. To byl můj velký krok ke čtení.


Otázce proč vlastně čtu, se začínám smát, odpověď je až příliš jednoduchá. Baví mě to. Jako někoho baví hrát fotbal, nakupovat, běhat, jíst.. mě baví tohle, i když je to vnímané jako trochu upjatá zábava. Jsem vlastně docela ráda za to co se stalo, protože kdybych o tu ‚mladší sestřičku‘ nepřišla, nikdy bych nevěděla co mě baví. V knihách jsem se našla, ale neřekla bych že jsem samotář nebo zakřiklá. Knížky dokáží vyvolají lavinu emocí, ale nezraní tolik jako lidi. Díky knihám jsem dospěla, dřív jsem měla problém mluvit s někým cizím, ale teď je to přesně naopak, když se rozjedu už mě nikdo nezastaví, protože ten člověk je pravděpodobně stejně vyklepaný jako já. A někdo ten první krok udělat přece musí!


Věřte mi, že být knihomolem a nestydět se za to je super. Kolikrát jsem tak někoho překvapila. Jako třeba když jsem se začala pořádně bavit s kamarádka, které mi jsou teď nejblíž. Ve škole mě znaly jako holku s brejlema, oblečením z různých knížek a filmů a samozřejmě sedící o přestávky s knížkou. Jaké bylo jejich překvapení, když jsem si s nima šla dobrovolně sednout na pivo. Prostě, i knihomolové jsou normální a já o tom moc ráda přesvědčuji své okolí. A že mám na sešitech knihomolské nálepky, ještě nedokazuje, že nejsem pro každou špatnost ne? 


Co přivedlo ke čtení Vás?